Kterak se kozel do znaku dostal

Byl to dlouhý horký letní den. Slunce pražilo tak moc, že Jakubovi vřela krev v žilách. Košile se mu lepila k tělu. Z čela se řinul pot, oči ho pálily. Těšil se, jak se zchladí žejdlím piva. Po tak perném pracovním dni na to měl právo – ať si paní máma povídá, co chce!

Ale co s tím zatraceným starým kozlem? Stočil svou hlavu ke starému zvířeti. Mezek jeden tvrdohlavý, ani za starou grešli nestál. Však už se ho snažil prodat, ale kdo by chtěl takového paličáka? A ještě velebnému pánovi sežral klobouk. Čert aby ho vzal!

Jakub si setřel pot z čela. Celý den tvrdě pracoval. Několik kůlů na západní straně tvrze bylo zapotřebí vyměnit. Dřevo bylo potřeba opracovat, staré kůly odstranit a nové naopak pořádně zatlouct. Navíc k mlynáři přijelo šest prohýbajících se vozů s pytli obilí, které bylo zapotřebí vyložit a pomlít. Mlynář tedy nechal pro Jakuba poslat, aby s prací pomohl. Jakubova záda byla ještě teď prohnutá tou tíhou.

Práce čeledína byla opravdu těžká. Obzvlášť když neměl stálého sedláka, pro kterého by pracoval. Musel tedy vzít, co se zrovna namanulo.

„Buď rád, že se vícero řemeslům přiučíš,“ pravila paní máma, „a groše na stromech nerostou.“ To opravdu ne, ale co on za svou píli a pot získal? Jen to zatracené rohaté zvíře!

„Tak už pojď, ty neřáde jeden!“ Prudce zatahal za ohlávku a táhl zvíře tvrzí domů. Snad tam dojde ještě před setměním. Jeho žaludek se hlásil o slovo. Ten krajíc chleba a miska polévky, co mu mlynářka dala, byl opravdu skromný oběd. Není divu, že už téměř šilhá hlady.

Když už potřetí zakopl o vlastní nohy, usoudil, že dnes už domů bez úhony nedojde. Sáhl do levé kapsy a prsty obemkl zbylý groš. S povzdechem se vydal k hostinci.

Aspoň spláchne z hrdla prach a prospí se s dobytkem na slámě. A když bude mít štěstí, i kousek chleba dostane, pomyslil si.

Uvázal tedy kozla ke kůlu vedle hostince, ze kterého se ozývalo bujaré veselí.

Rychtářovic Andula měla mít za týden veselku. Prý sedlák z Drahoraze si sám přišel říct – velmi výhodný sňatek! V celé tvrzi se nemluvilo o ničem jiném. Jaké to štěstí holku potkalo!

To on si může o nějaké dívce nechat leda tak zdát. Kdo by ho taky chtěl, vždyť je chudý jak kostelní myš. Žádný otec by mu dceru nedal, kdepak.

Dnes se na něj ale přece jen usmálo štěstí, byl přizván k oslavám. Pohlédl na kozla a s úšklebkem vešel dovnitř. Při pohledu na stoly prohýbající se jídlem a pitím se mu na rtech roztáhl úsměv od ucha k uchu. Tak přece jen nepůjde spát s prázdným žaludkem. A tak se hodovalo, veselilo a tancovalo, že ani nevěděl, jak se dostal na kutě. Natož aby si vzpomněl na nebohého kozla…

Hustá mlha z okolních bažin přikryla tvrz jako peřina. Byla černočerná tma a jedinou známkou života bylo melodické chrápání, které prolínalo jinak hrobové ticho napříč chatrčemi. Měkká, močálová půda tlumila kroky přicházející z lesa. Stráž, omámená též džbánkem kvalitního vína, se propadla do hlubin spánku spolu s ostatními obyvateli. Nikdo neměl ani tušení o blížícím se nebezpečí.

Muži se pohybovali tiše, komunikovali spolu beze slov. Již za bílého dne si tvrz dobře obhlédli a vyhlídli si svůj lup. Dnes večer si pěkně namastí kapsy. Kožešiny, zbraně, a dokonce pár měšců se zlaťáky! Dva silní valaši v rychtářově stáji byli také na seznamu. Lapkové si mnuli ruce. Tohle bude snadná kořist. Veselí bylo slyšet na míle daleko. A rychtář rozhodně na kvalitě nešetřil, víno i pivo bylo silné. Nikdo si jich ani nevšimne. A kdyby se přece jenom nějaký holomek probral, mají od svého vůdce jasný příkaz: podříznout hrdlo. Dýky visící u opasků se tohoto úkolu rády zhostí. Do svítání zbývá celá hodina, dostatek času na tichou práci…

Vtom se ozvala rána jak z děla, řinkot hrnců a zaklení. To když jeden z příchozích ve tmě zakopl o nebohého kozla uvázaného poblíž hostince. Starý mrzout nebyl z tohoto probuzení vůbec nadšený. Na protest zamečel a svého protivníka prudce nakopl. Jednou. Dvakrát. Ve vzduchu bylo cítit nebezpečí. Protivník nebyl sám. Jeho kumpáni mu spěchali na pomoc. Kozel na nic nečekal a vší silou kopyty i silnými rohy začal narážet do dřevěné stěny hostince. Tvrzí se rozléhal zvuk kozlova bubnování na poplach. Buch buch. Buch buch.

Z okna hostince vykoukla polospící hlava hospodského. „Táhněte, holota jedna! Už je zavřeno!“

Kozel divoce zplna hrdla mečel, čímž probudil i zbytek zvířat a donutil je k povyku. Ovce bečely, koně řehtali, psi štěkali, dokonce i kočky začaly zlověstně syčet a sem tam zaútočily, když byl někdo příliš blízko.

Kozel měl očividnou radost, že na protivníky není sám. A tak vykopával nohama a trkal rohama do všech stran.

„Řekl jsem, táhněte spát!“ Hostinský popadl kýbl a z okna vychrstl jeho obsah ven. Splašky dopadly přímo na útočníka.

Vůdce lapků se tím nečekaným zásahem tak polekal, až zakopl o vědro, upadl a spočinul tváří v tvář té bestii. Když spatřil ono chlupaté, rohaté stvoření, ozářené skomírajícím světlem a z poloviny skryté ve tmě, jak mu žlutě svítí oči, myslel si, že má co do činění se samotným ďáblem! Hlasitě vykřikl a utíkal, co mu nohy stačily, zpět do lesů. Kozel ho následoval, co mu provaz stačil, a neustále divoce mečel a pohazoval hlavou. Tím ještě více povzbudil své zvířecí druhy, kteří začali taktéž narážet do dřevěných stěn svých příbytků.

Divoké vyvádění zvířat probudilo celou tvrz k životu. Ze všech koutů se vyřítili muži s vidlemi a lopatami v rukách. Probudil je takový hluk, že si mysleli, že na ně útočí celá armáda. Když spatřili lupiče, dali se do seče a bránili svůj domov. Lapkové už na nic nečekali, vzali nohy na ramena a s děsem a hrůzou následovali svého vůdce zpět do bezpečí korun stromů.

A náš kozel? Ten byl téhož večera oslavován jako hrdina. Aby taky ne, nebýt jeho zásahu, tak by celá tvrz špatně dopadla. A tak se dočkal tento mrzout uznání, vysloužil si tu nejšťavňatější mrkev a spolu s Jakubem začal pracovat v městské hlídce. Kozlova podobizna v městském znaku dodnes připomíná noc, kdy zachránil celé Kopidlno.

O tomhle se Drběna s vámi musela podělit, je totiž zcela pravděpodobné, že zrovna tenhle kozel je její prapraprapředek. A protože má naše koza tyhle příběhy ráda, jistě ocení, když jí dáte nějaký tip pro sepsání nového příběhu 🙂.

Příběh je smýšlený, jen se opírá o pověst o tom, jak kozel zachránil tehdejší obyvatele před útokem.