Pověst o zazděné služce
Byla jednou na kopidlenském zámku krásná hraběnka, věrná komorná Marie a jedna ochočená straka. Pověst o zazděné služce, jak ji vypráví koza Drběna.
Tohle se nejlíp vypráví potmě, někdy na podzim, když od rybníka fouká vítr a v parku šumí staré duby. Povím vám to tak, jak se to po Kopidlně traduje. Jestli se to opravdu stalo, nevím. Kozy ale mají dobrou paměť na všechno, co se šeptá.
Kdysi dávno, když na zámku ještě sídlilo panstvo, žila tam hraběnka. Krásná byla, to se jí musí nechat. Srdce ale měla malé a ješitné. Nejradši na světě měla své šperky a nejvíc se jimi ověšela, když šla do zámecké kaple. Tam ji totiž mohlo vidět nejvíc lidí.
Česala ji, oblékala a šperky jí podávala komorná Marie. Tichá dívka, která paní sloužila věrně a nikdy si nevzala nic, co jí nepatřilo. A v hraběnčině pokoji bydlel ještě někdo: ochočená straka, kterou si paní chovala pro potěšení. Poskakovala po stolcích, natahovala krk ke všemu, co se lesklo, a hraběnka se tomu smála.
Jednoho rána otevřela hraběnka šperkovnici a zbledla. Chyběla brož. Ne ledajaká, nejcennější šperk celého rodu. Prohledali pokoj, chodby i kapli, nahlédli pod každý koberec. Nikde nic.
„Kdo sem chodí?“ zeptala se paní ledovým hlasem. Odpověď znala dřív, než otázku dořekla. K jejím šperkům chodila jen Marie.
Marie plakala, klečela a přísahala, že brože se ani nedotkla. Jenže hraběnka už neposlouchala. Tak to bývá: jakmile se podezření jednou usadí v hlavě, žádná prosba ho nevyžene. Ve vzteku vydala rozkaz, ze kterého mrazilo celý zámek. Komornou zazdít. Do zdi v severovýchodním rohu zámku.
A tak se stalo. Cihla za cihlou, až zeď ztichla.
Roky plynuly. Hraběnka se zdobila dál a o Marii se na zámku mluvilo jen šeptem, pokud vůbec. Až jednou se v paninu pokoji opravovaly čalouny na stěnách. Řemeslník strhl starou látku a z malé škvíry ve zdi se cosi zablesklo. Na podlahu se s cinkotem vysypala hromádka lesklých drobností a mezi nimi ležela ztracená brož.
Celou tu dobu si ji tam schovávala straka. Kdykoli paní odešla, slétla k jejím šperkům, popadla, co se třpytilo, a odnesla to do své skrýše za čalounem. Marie byla nevinná.
Prý aby svůj hřích aspoň trochu odčinila, dala hraběnka nedaleko zámku postavit sochu Panny Marie. Jestli jí to pomohlo, to už posoudí někdo povolanější než koza.
A Marie? Když prý mnohem později opravovali zedníci právě ten roh zámku, zeď pod jejich kladivy dutě zazněla. Probourali se dovnitř a opravdu našli prázdný prostor. Kostru v něm ale nenašli. Možná ji kdysi potají vyndali a pohřbili jinde. Staré zámky toho ve zdech skrývají víc, než kdy prozradí.
Někdo vám to bude vyprávět trochu jinak: že nezmizela brož, ale prsten, a že pravda vyšla najevo hned druhý den, když se prsten našel ve stračím hnízdě. Na tom hlavním se ale všichni shodnou. Kradla straka, pykala služka a paní se nezeptala.
Proto se já, když něco zaslechnu, napřed ptám. A až půjdete zámeckým parkem kolem dívky s košíkem, které se tu říká socha služky, vzpomeňte si na Marii.
Další kapitoly
-
Jak Kopidlno přišlo ke jménuO jménu Kopidlna se vypráví ledacos: o bylině, o pánech Kopidlanských i o dlouhém kopí. Jazykovědci ho ale vykládají jinak: podle místa, kde se kupilo seno.
-
Kopidlanští z KopidlnaVladycký rod s kozlem v erbu, který postavil kopidlenskou tvrz a víc než sto padesát let držel Kopidlno. Proslavil ho i Jiří Kopidlanský, který se kvůli popravenému bratrovi pustil do války s Prahou.
-
Znak KopidlnaModrý štít a v něm černobílá kozlí hlava. Znak dostalo Kopidlno od krále Ludvíka Jagellonského roku 1523, kozel je ale ještě starší.