Když se v Kopidlně ztratil Hamlet aneb Jára Cimrman na kopidlenské radnici

Jedna zapomenutá divadelní návštěva, jeden pohřešovaný princ a záhada, která se v Kopidlně vypráví už více než sto let. A Drběna samozřejmě nemohla nechat takovou událost bez povšimnutí!

Psal se rok 1906. Podzim se pomalu usazoval nad Kopidlnem, večery se prodlužovaly a místní obyvatelé se těšili na trochu kulturního povyražení. Do města totiž zavítala kočovná divadelní společnost Lipany, v jejímž čele nestál nikdo menší než později proslulý český génius Jára Cimrman.

Tedy proslulý… Jak už to u Cimrmana bývalo, o jeho velikosti tehdy věděl především on sám.

Představení se mělo odehrát v sále kopidlenské radnice. Na programu byl Hamlet od Williama Shakespeara. Jenže nikoli takový Hamlet, jakého znali diváci z jiných divadel. Cimrman totiž usoudil, že slavné tragédii prospěje jistá úprava.

Rozhodl se z ní odstranit hlavního hrdinu.

Podle jeho přesvědčení byl princ Hamlet pro samotný děj vlastně zbytečný. Ostatní postavy o něm přece neustále hovořily, a tak nebylo nutné, aby se také osobně objevoval na jevišti.

Divadlo tak mohlo ušetřit jednoho herce, kostým i značnou část nákladů. Cimrman navíc věřil, že nepřítomnost hlavního hrdiny dodá představení dosud nepoznanou hloubku.

Kopidlenští ovšem pro takové umělecké novátorství neměli příliš pochopení.

Sál radnice se zaplnil, opona se zvedla a představení začalo. Herci přicházeli a odcházeli, hovořili o dánském princi, rozebírali jeho osud, ale Hamlet nikde.

Nejprve to nikomu zvlášť nevadilo. Vždyť divadlo je třeba nechat trochu rozběhnout.

Po chvíli už však začali diváci neklidně poposedávat. Jedna paní si šeptem stěžovala manželovi, že na toho Hamleta přece kupovali vstupenky. Jiný divák namítl, že když už přijeli herci z takové dálky, mohl s nimi přijet také princ.

Přestávka přišla a Hamlet stále nikde.

V hledišti začaly kolovat nejrůznější domněnky. Někdo tvrdil, že hlavní představitel zaspal. Jiný byl přesvědčen, že se ztratil cestou od nádraží. Našla se dokonce skupinka diváků, která chtěla pohřešovaného herce hledat.

Kopidlno už tehdy dokázalo projevit značnou sousedskou soudržnost. Zvlášť když šlo o něco, za co se zaplatilo vstupné.

Cimrman se však nenechal vyvést z míry. Nepřítomnost Hamleta nebyla podle něj chybou, nýbrž hlavní předností celé inscenace.

Potíž spočívala v tom, že obecenstvo považovalo za hlavní přednost divadla právě přítomnost herců.

Když se ani v závěru hry princ neobjevil, bylo jasno. Kopidlenští dospěli k přesvědčení, že byli připraveni o podstatnou část představení.

A někteří začali požadovat zpět také podstatnou část vstupného.

Divadelní společnost proto raději sbalila kulisy a opustila město směrem k Jičínu.

Zda Cimrman později označil kopidlenské představení za úspěch, není známo. Vzhledem k jeho celoživotní schopnosti nacházet klady i tam, kde ostatní viděli naprostou pohromu, to však nelze vyloučit.

A co na to Drběna?

Drběna nad celou příhodou dlouho přemýšlela.

Představa, že se na kopidlenské radnici hrálo divadlo bez hlavního hrdiny, ji totiž přivedla k zajímavé otázce.

Kdyby někdo dnes uspořádal přednášku o Kopidlně, ale samotné Kopidlno by z ní vynechal, bylo by to ještě místní zpravodajství?

Drběna usoudila, že raději nebude pokoušet osud.

Ostatně Cimrmanův nápad nebyl tak docela špatný. V divadle se občas stává, že herec chybí a nikdo si toho nevšimne. V Kopidlně roku 1906 si toho ovšem všimli všichni.

A možná právě proto si tahle příhoda zaslouží být připomínána.

Zvlášť když má Kopidlno k Cimrmanovi ještě jednu krásnou vazbu. Zdeněk Svěrák, jeden z jeho duchovních otců, zde prožil část svého dětství a později se stal čestným občanem města.

Kdo ví, třeba právě vzpomínky na Kopidlno pomohly městu získat své malé místo v cimrmanovských dějinách.

A pokud někdo dodnes hledá prince Hamleta, Drběna doporučuje začít na radnici.

I když po více než sto letech už nejspíš bude potřeba zeptat  v Turistickém informačním centu.

Poznámka redakce: Povídačka je volným literárním převyprávěním cimrmanovské legendy z divadelní hry Záskok od Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, doplněným o vlastní humorné prvky. Nejde o doloženou historickou událost.