Jan Nepomuk Filcík

Jan Nepomuk Filcík se narodil v Kopidlně a celý dospělý život učil v Chrasti u Chrudimi. Byl to učitel, jakých tehdy po venkovských školách mnoho nebylo: písmena děti naučil za měsíc místo za dva roky, vodil je do přírody, zakládal s nimi ovocnou školku, zpíval s nimi a do kostela s nimi chystal Haydna a Mozarta. Psal učebnice, na jejichž tisk dal poslední groš, a dostal titul vzorný učitel. Kopidlno po něm pojmenovalo Filcíkovu ulici.

Tesařův syn z Kopidlna

Narodil se 19. listopadu 1785, pamětní deska v Chrasti i některé prameny uvádějí o den později. Jeho otec Jan byl v Kopidlně mistrem tesařským. Malý Jan chodil do zdejší farní školy, která už tehdy měla dobré jméno a díky mnoha nadacím od dobrodinců byla pro děti zdarma: z nadací se platilo školné, kupovaly se knihy i odměny pro nejlepší žáky a kdo chtěl, mohl se zadarmo učit hudbě a zpěvu. Tady se Filcík naučil prvním písmenům i prvním tónům. Prý ho tu hudbě učil učitel a ředitel kůru Jan Antoš, který si všiml jeho talentu a naučil ho hrát na housle, violu, varhany, klarinet i kontrabas.

Na rodné město nezapomněl ani on, ani Kopidlno na něj. Ještě v polovině 19. století tu stál jeho rodný domek a žili tu jeho příbuzní. Z Kopidlna pocházel i jeho přítel a kolega Martys, učitel v Rosicích, který s ním jezdil na hudební zkoušky do Chrasti.

Z Jičína přes Prahu do Chrasti

Učitelem chtěl být odmalička. V roce 1803 prošel několikaměsíčním učitelským kurzem při hlavní škole v Jičíně a hned nato šel za pomocníka do školy v Kolíně. Tam ale poznal, že mu krátký kurz na dobré učení nestačí. Odešel proto do Prahy, kde roku 1805 vystudoval takzvanou normální školu. Učilo se v ní jen německy, Filcíkovi to ale nevadilo. Dva roky pak učil v Praze na Hradčanech a potom se vrátil na venkov jako pomocník do škol v Ostružně a v Hrochově Týnci.

V Hrochově Týnci si ho všiml královéhradecký biskup hrabě Tadeáš Trautmannsdorf, kterému patřilo chrastecké panství, a roku 1810 ho poslal do Chrasti jako pomocníka nemocného učitele Aloise Kysely. Když Kysela v roce 1812 zemřel, stal se Filcík v Chrasti řádným učitelem a zůstal tam až do smrti, přes čtvrt století. Oženil se s Josefou Komárkovou, která pocházela z hudební rodiny, a měli spolu tři syny.

Škola, jaká jinde nebyla

Chrastecká škola byla v žalostném stavu. Měla dvě třídy, jednu v malé tmavé místnosti, kde děti pro nedostatek lavic psaly na oknech a na zemi, a druhou v radnici, kde se podle pamětníků nedalo pořádně učit. Učitel bydlel v jediné světničce se stropem, který hrozil spadnutím, a pomocník spal přímo ve třídě. Filcík se léta domáhal nápravy. Škola se nakonec v roce 1826 přestavěla, i když jen skromně, ale lepšího bytu se nedočkal a na psaní si raději najal světničku jinde.

Ve škole tehdy děti dostávaly hlavně náboženství, čtení, psaní a počty. Filcík k tomu z vlastní vůle přidal mluvnici, sloh, přírodopis, zeměpis, dějepis a zpěv, a k tomu praktické věci: štěpařství, včelařství, chov bource morušového a ruční práce, třeba pletení slaměných úlů. Děti nechal vyprávět přečtené vlastními slovy, místo hláskování slabik je učil číst rovnou po zvucích a chlubil se, že co jinde trvalo dva roky, zvládne za měsíc. Psát je učil rovnou brkem na papír, ne křídou na tabulku. Bral je do polí a lesů, ukazoval jim ptáky a za jasných večerů i hvězdy. Když už žáci byli unavení, zazpívali si písničku, kterou jim sám složil.

Proslulé byly i jeho nedělní opakovací hodiny, kam podle tehdejších předpisů musela chodit mládež do patnácti let. Jinde se jim lidé vyhýbali, do Filcíkových hodin chodili i dospělí řemeslníci a měšťané z okolí. Každý rok u sebe měl také několik mladíků, kteří se chtěli stát učiteli: poslouchali, jak učí, a on je cvičil v hudbě a ve všem, z čeho museli skládat zkoušku. Jeho žáci byli tak žádaní, že si je učitelé zamlouvali ještě před koncem školního roku. Roku 1816 dostal od zemských úřadů pochvalný dekret a v roce 1830 titul vzorný učitel.

Štěpnice a knihovna

Kolem Chrasti tehdy rostly u cest jeřáby a břízy a ovocných stromů bylo málo. Filcík to chtěl změnit. Biskup Karel Hanl, který jeho snahy podporoval, mu dal kus pustého, sutí zavaleného pozemku a 24. října 1833 začali žáci s rýči. Sut rozvezli, půdu prokopali a navezli novou zem, nářadí si zčásti vyrobili doma. Za dva roky rostlo ve školce 500 stromků a 700 planých semenáčů k roubování a každý žák si odnesl stromky domů. Říkalo se pak, že kdo prošel Filcíkovou školou, je štěpař.

Ze školky udělal slavnost. Na jaře ji děti se zpěvem otevíraly, při sázení stály v kruhu a zpívaly „Ujmi se, stromečku milený“, na podzim se slavilo vinobraní z révy na zdech, kam smělo jen dítě pilné a hodné. Z peněz za prodané stromky pak Filcík roku 1834 založil knihovnu pro děti i dospělé z celé farnosti a hned první rok si z ní lidé půjčili knihy 753krát.

Housle a Mozartovo Requiem

Hudba patřila ke všemu, co Filcík dělal. Z chlapců a mužů vychoval sbor a orchestr, se kterým v chrasteckém kostele hrál skladby velkých mistrů. V roce 1817 tu se šedesáti zpěváky a hudebníky uvedl Haydnovo oratorium Sedm posledních slov Kristových, hrálo se i Stvoření světa a Roční doby a roku 1831 Mozartovo Requiem. Na zkoušky k němu jezdili učitelé z celého okolí a brali ho za svého vůdce. Napsal i učebnici houslí a houslová dueta.

Knihy za poslední groš

Volné chvíle trávil psaním. Podle chrasteckých životopisců napsal na dvě desítky učebnic a příruček, vydat si ale mohl jen asi deset. Mezi nimi jsou Pravidla dobropísemnosti české (1823), Proč a proto při umění početním, Rychlý počtář o počítání z hlavy, Houslí škola (1832) a Přírodopis co kratochvilník školní (1834). Starožitnosti vyšly až po jeho smrti a Zahradníček o štěpařství a včelařství vydal roku 1849 jeho přítel, řestocký učitel Josef Alois Jeremiáš. Další rukopisy, třeba početnice nebo pravidla pro varhaníky, se nikdy nevytiskly.

Tisk platil ze svého. Prodal kvůli němu i pole, které přinesla manželka, a na Přírodopis padly skoro všechny jeho peníze. Jeho Pravidla dobropísemnosti se ale dostala daleko a rád z nich čerpal i kopidlenský učitel František Matěj Hilmar.

Bída a nemoc

Učitel byl tehdy placený zle. Část platu si musel každou sobotu vybírat od dětí jako takzvaný sobotáles, a když na jaře děti odešly pást, rodiče přestali platit úplně. Filcík to bral jako žebrotu, která učitelům bere vážnost. Roku 1820 sepsal s učiteli z okolí žádost, aby se sobotáles zrušil a učitelé dostávali pevný plat, úřady ji ale odmítly. Aspoň si vymohl, že sobotáles v Chrasti vybíral výběrčí daní. Zastával se i chudých učitelských pomocníků. Kvůli bytu, škole i platům se dostával do sporů s vrchnostenským ředitelem i s biskupem Kolovratem a v dopisech úřadům psal, že s rodinou nemá na chléb.

Léta v nezdravém bytě se podepsala na jeho zdraví. V červnu 1836 začal chrlit krev a předal školu pomocníkovi. Psal až do posledních dní, poslední rukopis dokončoval na posteli a rozloučil se v něm slovy, že kdo svůj denní úkol věrně vykonal, může večer svého života radostně říct „Dobrou noc!“. Zemřel 25. ledna 1837 na souchotiny, bylo mu jedenapadesát let. Pochovali ho na hřbitově u kostela v Chrašicích, dnes části Chrasti, a na hrob mu dali prostý železný kříž.

Pomník od žáků a deska od města

V roce 1855 se ke hrobu zastavil mladý student z Kopidlna, který Filcíkovu rodinu znal od dětství. Našel jen nakloněný, rzí sešlý kříž v kameni zapadlém do země. O pár let později o tom napsal do královéhradeckého učitelského listu Školník a jeho vydavatel vyzval Filcíkovy ctitele ke sbírce na nový pomník. Ten byl 4. září 1864 za velké slavnosti posvěcen. Přišly stovky lidí, kněží, učitelé a pěvecké spolky s deseti prapory, řeč nad hrobem měl Filcíkův bývalý žák, pedagog a filozof František Čupr. Ten kopidlenský student na Filcíka pár dní před slavností vzpomínal v týdeníku Národní škola a podepsal se V. A. C. Nejspíš to byl básník Václav Antonín Crha, také kopidlenský rodák. Roku 1896 koupila chrastecká záložna místo vedle hrobu biskupa Jana Leopolda Haye, upravila tam zahrádku a pomník do ní přenesla.

K 150. výročí narození dostal Filcík v prosinci 1935 pamětní desku na chlapecké škole v Chrasti. Od roku 2000 nese jeho jméno chrastecká základní umělecká škola, jejíž dechový orchestr hraje i daleko za městem, a v Chrasti je po něm pojmenovaná ulice. V Kopidlně je to Filcíkova ulice a na svého rodáka nezapomněla ani zdejší škola: když si žáci před lety vybírali deset slavných kopidlenských rodáků, o kterých pak hledali a vyprávěli, byl mezi nimi i Filcík.