František Alois Vacek

František Alois Vacek byl kopidlenským farářem čtyřicet let a v dějinách města po něm zůstala velká stopa. Byl kněz, kazatel, spisovatel a historik, ale hlavně muž, kterému ležely na srdci školy a učitelé. Učitelé mu za to začali říkat „arciotec učitelů“. Byl první, kdo sepsal dějiny Kopidlna, a dodnes se po něm jmenuje Vackova ulice u kostela.

Kožešníkův syn z Jablonného

Narodil se 12. května 1779 v Jablonném nad Orlicí, podle některých životopisů o rok později. Otec František tam byl kožešnickým mistrem, maminka Anna pocházela z nedalekého Jansdorfu. Bylo to v době, kdy se ve městech a městečkách učilo jen německy, a tak malý František po domácí škole chodil do německých škol v Čenkovicích a v Králíkách.

Na studia měl hlavu. V roce 1793 odešel na gymnázium do Litomyšle a v roce 1799 do Prahy na filozofii. Mezitím narukoval jako dobrovolník k tělesnému praporu arcivévody Karla a pak se dal na bohosloví. Složil i přísné zkoušky k doktorátu teologie a 30. srpna 1806 byl vysvěcen na kněze.

Kaplanem a pak farářem v Kopidlně

Hned po vysvěcení přišel jako kaplan do Kopidlna. Po třech letech dostal vlastní faru v Samšině u Sobotky a už tam se pustil do péče o místní školu, za což ho pochválila konzistoř i krajský úřad. V prosinci 1813 ho hrabě Šlik povolal zpátky do Kopidlna na místo faráře. Tady už zůstal až do smrti, i když mu nabízeli lepší místa. Když ho vláda vyhlédla za referenta guberniu v dalmatském Zadaru, odmítl, a jeho bratr to prý těžce nesl, protože to měl být první krok k arcibiskupskému stolci.

Postupně stoupal v církevní službě. V roce 1815 se stal tajemníkem jičínského vikariátu, v roce 1819 biskupským notářem a v roce 1820 čestným děkanem, proto se o něm v Kopidlně mluví jako o děkanu Vackovi. V roce 1834 se rozlehlý jičínský vikariát rozdělil na dva a Vacek se stal prvním kopidlenským vikářem a okresním školním dozorcem. Pod něj tehdy patřilo dvanáct far a přes dvacet škol. Ve stejném roce dostal z Vídně titul c. k. dvorního kaplana.

Arciotec učitelů

Od roku 1804 do roku 1848 dohlížela na školy církev, a farář tak byl zároveň školním dozorcem. Vacek tu práci nebral jako povinnost navíc. Kopidlenská škola byla podle dobových zpráv vzorem pro okolí: díky nadacím se v ní neplatilo školné, děti dostávaly knihy zdarma a zadarmo se učily i hudbě. Na Vackův popud tu vznikla nedělní škola, kam mohli chodit i učni. Za jeho dozoru se postavily nebo rozšířily školy ve Veliši, Drahorazi, Budčevsi, Chyjicích a dalších vsích.

Na školách, které obcházel, si všiml, že učitelé často učí, jak to kdo umí, a na chyby jim nikdo neupozorní. Proto v roce 1835 svolal učitele celého okresu na první učitelskou konferenci, jako první v královéhradecké diecézi. Konala se 19. května 1835 a pak se scházeli každý rok. Vacek na nich mluvil o tom, jak s dětmi zacházet, jak je učit číst s porozuměním a ne jen papouškovat, nebo o tom, že nevrlý učitel dětem školu znechutí. Školní mládež nazval drahocenným klenotem, který dostávají učitelé do péče.

Přímo v Kopidlně podporoval učitele Václava Řepku a jeho syna Jana. A když na kůru zpíval patnáctiletý muzikant z Nové Paky, všiml si jeho hudebního nadání a přemluvil ho, ať se dá na učitele. Ten chlapec byl František Matěj Hilmar, pozdější kopidlenský učitel a skladatel polek. Jako kaplan u Vacka dlouhá léta sloužil i Jan Nepomuk Rais, který se pak stal rektorem semináře v Hradci Králové.

Jak ho měli učitelé rádi, se ukázalo na jeho pohřbu. Sešlo se jich mnoho zblízka i zdaleka a prosili, aby směli svého milého tatíčka aspoň kousek nést k hrobu.

Kněz, který psal celý život

Vacek byl oblíbený kazatel a vydal několik sbírek postních kázání a příležitostných řečí, třeba řeč při posvěcení kopidlenského hřbitova z roku 1820. Psal i naučné knížky pro lid. V roce 1815 vydal spisek o užitku očkování proti neštovicím a sledoval pokroky v zemědělství, za což ho hospodářská společnost a pomologický spolek jmenovaly čestným členem. Ve volném čase se bavil hudbou a složil i několik písní.

Zprvu psal hlavně německy. Na jaře 1816 ho navštívil libuňský děkan Antonín Marek, horlivý vlastenec, a hned po návštěvě mu napsal dopis, ať své nadání raději věnuje chudé české literatuře, Němci prý mají spisovatelů dost. Vacek ho poslechl a od té doby psal hlavně česky. Přispíval do časopisu pro učitele Přítel mládeže, do Časopisu českého musea, do Květů i do časopisu katolického duchovenstva. Přátelil se s předními vlastenci své doby, mezi nimi s Josefem Dobrovským a Josefem Jungmannem.

Psal tolik, že když v roce 1841 přijel do Kopidlna na vizitaci královéhradecký biskup a uviděl hromadu Vackových rukopisů, zvolal napůl v žertu: „Milý Vacku, vy také spíte a jíte? Jak vám zbývá času na tolik psaní?“

První historik Kopidlna

Nejraději se věnoval dějinám, rodopisu a místopisu. Napsal historii svého rodného Jablonného, Historii farní školy Kopidlanské, dějiny kostela v Drahorazi, statku Střevačského i zlomek historie pánů z Kopidlna. Zajímal se o hrady Bradlec a Kumburk, o Albrechta z Valdštejna, o Jičín za třicetileté války i o kopidlenského rodáka, klavíristu Josefa Antonína Štěpána. Pro Sommerovu topografii Bydžovského kraje sepsal historii panství Veliš a Kopidlno a léta pracoval na dějinách rodu Šliků, které ale zůstaly v rukopise.

Byl prvním, kdo sepsal dějiny Kopidlna, a na jeho práce navazují všichni pozdější badatelé. Od něj pochází i výklad, že jméno města souvisí s kopím, které měli ve štítu Kopidlanští z Kopidlna. Sám viděl v poznávání památek a přírody vlastní země způsob, jak posílit vlastenectví, a psal, že kdo vlast nezná, snadno jí začne pohrdat.

Šlikové mu otevřeli své knihovny a hraběnka Eliška Šliková, štědrá podporovatelka umělců, zařídila, aby mu knihovníci po šlechtických sídlech hledali prameny. Vacek s Šliky dobře vycházel a podle životopisu z roku 1880 se jim díky němu změnil pohled na český lid natolik, že na kopidlenském zámku hráli s ostatními české divadlo. Kopidlno se tehdy na čas stalo místem, kam se sjížděli přední čeští vzdělanci.

Povaha a odkaz

Popisovali ho jako přímého a laskavého člověka, který uměl mluvit s každým a s mladšími kaplany jednal jako s kamarády. Pečoval o výzdobu kostela a z výnosné fary si nenadělal majetek. Peníze dával do velké farní knihovny, kde byly knihy české, německé, italské, francouzské, latinské i řecké, a podporoval chudé nadané studenty, mezi nimi i své mladší bratry Václava a Jana. Václav to dotáhl na dvorního radu ve Vídni, Jan na profesora bohosloví v Hradci Králové. V závěti pamatoval na pilné učitele svého vikariátu i na chudé školáky v Kopidlně a v Jablonném.

Zemřel 5. března 1854 v Kopidlně, v pětasedmdesáti letech. Dva dny předtím mu císař udělil rytířský řád Františka Josefa, o tom už se ale nedozvěděl. Pohřbený je na kopidlenském hřbitově.

V Kopidlně se na něj nezapomnělo. Městské muzeum ve staré škole schraňovalo památky na děkana Vacka, jeho písemnosti jsou dnes ve Státním okresním archivu v Jičíně a vedle Hilmarovy ulice nese jeho jméno Vackova ulice, která vede ke kostelu. Když v únoru 2024 předávalo Kopidlno v sokolovně ceny Jivínští Štefani, představily děti z kopidlenské školy hostům slavné kopidlenské osobnosti a mezi nimi i kněze a spisovatele Františka Aloise Vacka.