Kopidlenskádrbna

Kterak Kopidlen městu jméno dal

Vypráví Zuzka · čtení na 5 minut

Podzimní plískanice, první ranní mrazy a mlžný opar dokážou zalézt i pod ten nejhuňatější kožich. Zima se začínala hlásit o slovo.

Matěj se třásl po celém těle. Zuby mu hlasitě cvakaly o sebe. Na hrudi ho pálilo a plíce mu skřípaly. Tělo měl v jednom ohni, a přitom byl politý studeným potem. Rána na boku byla zanícená, ale už nekrvácela. Musí jít dál. Musí najít pomoc. Ale kde? Neměl ani ponětí, kde se nachází. Nesmí to ale vzdát. Jako panský posel přísahal, že listinu doručí včas. A své milé slíbil, že se vrátí živ a zdráv.

Už před třemi dny sešel z cesty, aby unikl před svými pronásledovateli, kteří ho přepadli na obchodní stezce. Hledal úkryt v lese, spoléhal, že na koních ho v mokřadech pronásledovat nebudou. A nepronásledovali.

On se ale dočista v hustém porostu ztratil. Byl promrzlý a vyčerpaný. Nejen namáhavou cestou, ale i neustupující horečkou. Nohy se mu bořily do močálové půdy a nejednou zapadl do bažin až po kolena.

Byl tak strašně ospalý. Věděl ale, že spánek znamená jistou smrt.

Kdesi zdáli slyšel hlasy. Nebo to byl jen šepot stromů? Co když ho stále hledají? Nechtěl čekat, aby to zjistil, a tak se z posledních sil rozběhl z prudkého kopce dolů. Zakopl o kámen a kutálel se směrem k říčce. Zastavil ho tupý náraz hlavou do pařezu. Ztratil vědomí.

„Jen se napij, holobrádku. Jen pij…“

Matěj cítil něčí dotek na svém čele, něčí ruka mu podpírala hlavu a k ústům se mu tiskl hrnek, ze kterého se linuly omamující výpary. Zahalil ho mlžný opar hořkosladké vůně.

„Jaktěživo mi ještě žádný pacient neumřel. A ty rozhodně nebudeš první. Vypij to…“ nabádal ho hlas. Koutkem oka spatřil vrásčitou tvář ženštiny v hnědém hábitu, propalovala ho očima barvy jarní trávy.

„Kde… kde to jsem? A kdo… jsi ty?“ Jeho hlas byl tak slabý a záchvat kašle bolestivý. Určitě umírá.

„Kdysi mi říkali Magdaléna. Teď mi nikdo neřekne jinak než čarodějnice z bažin.“

Chtěl se zvednout, ale ruce stařeny ho opět zatlačily do měkké matrace. Slyšel praskat oheň. Bylo tu příjemné teplo. Zavřel oči. Třeba umře ve spánku.

„Jen spi. Brzy bude líp,“ zaskřehotal hlas babizny.

Matěj upadl do bezesného spánku. Nevěděl, jak dlouho spal, ani jak se sem dostal, ale když konečně procitl, cítil se jako znovuzrozený.

„Bré jitro. Už bylo na čase, abys procitl. To ti povídám, jen tak tak jsem tě ze spárů samotné smrti dostala.“

Matěj se usadil k nabízené židli, na stole na něj čekala miska horkého vývaru a pecen chleba. Během toho, co hltavě jedl, mu Magdaléna řekla, jak ho našla před svou chatrčí. Myslela si, že už je s ním konec, dech měl slabý. Poranění na boku hnisající a zarudlé. Tělo schvácené horečkou. Pomocí dřevorubce Filipa ho dostala do svého domova a celé tři dny a noci u něj probděla a přiváděla ho zpět k životu. Ránu pořádně vyčistila, zašila a obvázala. Zastavila infekci a bojovala i proti ostatním churám, které ho postihly.

„Kouzlo, babičko… opravdové kouzlo. Zachránila jsi můj život. Teď jsem ti dlužen.“ Matěj nemohl uvěřit, že tato stará dáma ho dokázala uzdravit. Však se teď cítil plný sil, jako kdyby nikdy nestonal.

„Ale kdepak kouzlo, holobrádku. To matka příroda nám dala dar.“ Podala mu malou rostlinku s listy ve tvaru kopyta a drobnými kvítky.

„Jmenuje se kopidlen, v této čisté mokřálové půdě se mu velmi daří a hojně roste.“

Nemohl uvěřit, že tato rostlina umí takové zázraky.

„Musíš s ním ovšem zacházet opatrně. To, co umí léčit, tě může stejně tak dobře zabít, nebudeš-li opatrný.“ Magdaléna pokračovala ve svém vyprávění a řekla mu celý příběh. Příběh o tom, jak se dostala do těchto krajů a našla tuto neznámou rostlinu. Usadila se zde a zkoumala účinky této byliny. Různě ji kombinovala s ostatními rostlinami, a tak dokázala vyléčit každý neduh.

Když nabral dostatek sil, rozloučil se Matěj se svou zachránkyní, aby dodržel slib, doručil listinu a vrátil se v pořádku domů. Na zázračnou babku z mokřin ale nezapomněl a všude, kudy chodil, vyprávěl o jejím umění i o mocném kopidlenu.

A jak se klepy o jejích léčivých schopnostech roznesly do širšího okolí, vyhledávalo její služby čím dál více lidí. A protože stařena nechtěla tento kraj opustit, lidé tu postupně začali budovat svá obydlí. A tak vznikl první hostinec pro pocestné, několik menších chatrčí, až tu nakonec vyrostla celá osada.

Zpráva o zázračné bylině z lesů nad Leštinou se totiž rozlétla po celém kraji rychleji než jarní vítr. Kdo měl bolavé klouby, nehojící se ránu nebo zlou zimnici, ten hned balil uzlíček. „Musíš tam, kde roste kopidlen, tam najdeš pomoc.“

Časem lesy ustoupily polím, z tvrze vyrostl zámek a lidé na starou bylinu pomalu zapomněli. Dnes už vědci a historici přicházejí i s jinými výklady, třeba že jméno vzniklo od vysokých kupek sena zvaných kopidla, nebo od dlouhých kopí starých bojovníků. Ale staří pamětníci vědí své. V názvu našeho města dodnes žije vzpomínka na bylinu, která dávala zdraví a život.

Drběna by ráda podotkla, že to určitě dobře dopadlo. Protože nebýt té umíněné kořenářky a zázračného kopidlenu, kdo ví, zda bychom nebydleli třeba v Bahňákově nebo Močálovicích. Však už se ta naše koza žene podívat, jestli po okolí ještě kousek této byliny neroste. A kdo ví, třeba během hledání kopidlenu pro vás, milí čtenáři, objeví nový příběh.

Co je na tom pravdy

  • Podle jednoho z tradičních výkladů dostalo Kopidlno jméno právě po léčivé bylině zvané kopidlen, která údajně rostla v okolních lesích. Jazykovědci však nabízejí jiné vysvětlení.

    Jak Kopidlno přišlo ke jménu

Další povídačky

← Všechny povídačky