Béda Křídlo

Bedřich Křídlo, kterému se říkalo Béda, se narodil v září 1876 v Kopidlně a zemřel 11. srpna 1902 v Jičíně, ani ne šestadvacetiletý. Za svůj krátký život se stal jedním z nejlepších českých klavíristů své doby a slibným skladatelem. V Kopidlně po něm zůstala pamětní deska na rodném domě a ulice, která vede od ulice Tomáše Svobody ke kostelu.

Dětství ve staré škole

Narodil se ve staré škole v dnešní Hilmarově ulici, kde měl školní byt jeho otec Josef Křídlo, řídící učitel. Maminka Františka, rozená Blechová, byla z Kopidlna a byla otcovou druhou ženou. Matrika i náhrobek uvádějí jako den narození 10. září, pamětní deska a starší texty o něm 11. září.

Béda byl od narození slabý a často nemocný. Maminčina rodina byla zatížená tuberkulózou a ona sama zemřela, když synovi ještě nebyly dva roky. Otec se pak oženil potřetí, s Marií Novotnou, ke které chlapec velmi přilnul. Měl i sestru Zdeňku.

První hudební lekce dostal od otce, který jako učitel hrál i na varhany při mších v kostele. Malý Béda ho brzy dokázal zastoupit. Na měšťanskou školu chodil do Nové Paky a tam se ho ujal skladatel František Hartl.

Z Jičína na pražskou konzervatoř

Kolem roku 1890 odešel otec na odpočinek a rodina se přestěhovala do Jičína, kde Bédu učil ředitel kůru František Jirásek. V roce 1891 nastoupil na varhanickou školu při pražské konzervatoři, za dva roky ji vystudoval s výborným prospěchem a pokračoval rovnou ve třetím ročníku klavíru u profesora Josefa Jiránka. Skladbu studoval u Karla Knittla, Karla Steckra a také u Antonína Dvořáka.

Už v létě 1893 zazněla poprvé veřejně jeho větší skladba, dvě věty ze smyčcového kvartetu g moll. O rok později, ještě jako student, se představil symfonickou básní pro velký orchestr Příchod vesny. Znovu ji hrál v roce 1910 spolek Zvonař v Drahorazi.

Koncerty a úspěchy

Od roku 1894 vystoupil zhruba na čtyřiceti koncertech, nejčastěji v Praze, ale i v Jičíně, Hradci Králové, Lázních Bělohradu nebo ve Vídni. Hrával Liszta, Chopina, Beethovena, Smetanu, Dvořáka i Čajkovského, kterého obdivoval a který ho ovlivnil i jako skladatele. Kritici chválili jeho techniku a vroucnost. Konzervatoř dokončil v roce 1898 Rubinsteinovým klavírním koncertem Es dur s orchestrem, jednou z nejtěžších skladeb vůbec.

Blízko měl ke Klubu mladých, sdružení mladých umělců v Praze, kde se hrála jeho díla. Velký úspěch tam měly jeho České tance pro klavír, Polka a Furiant, které pak hrál na mnoha dalších koncertech.

Kišiněv

V roce 1900 jel jako jeden ze zástupců Rakouska-Uherska na prestižní Rubinsteinovu klavírní soutěž do Vídně. Cenu nevyhrál, kritika ho ale vychválila a hned dostal nabídku učit klavír na konzervatoři v Kišiněvě, tehdy v carském Rusku, dnes hlavním městě Moldavska. Přijal ji rád, měl jisté místo a doufal, že teplé podnebí uleví jeho nemocným plicím.

V Kišiněvě začal učit v září 1900 a brzy si ho oblíbili žáci i místní publikum. Jako první tam představil Smetanovu hudbu a založil tradici českých učitelů na tamní konzervatoři, po něm jich tam působila celá řada. Nabídku učit na konzervatoři ve Vídni odmítl, v Kišiněvě byl spokojený a tamní vzduch mu svědčil. Zdraví mu ale podlomila vojenská služba, kterou musel mezitím nastoupit a kterou nevydržel.

Vrcholem jeho kišiněvských let byl velký sólový koncert 29. prosince 1901. Zahrál na něm Beethovenovu poslední sonátu, skladby Chopina a Čajkovského, svého Furianta a Lisztovu fantazii na Dona Juana. Publikum si vyžádalo řadu přídavků a žáci mu darovali stříbrný pohár s vyrytými podpisy. Ten je dnes ve sbírkách Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Koncem téhož roku mu Česká akademie věd a umění udělila cenu za jeho klavírní skladby.

Návrat domů

V květnu 1902 přijel za rodiči do Jičína na prázdniny, ale nemoc se zhoršila a do Kišiněva se už nevrátil. Ještě pár dní před smrtí poslal nakladateli klavírní skladbičky Pro velké a malé děti, které vyšly až po jeho smrti. Pohřbili ho na jičínském hřbitově. Na jeho náhrobku je oválná fotografie a pod ní kus klaviatury.

Složil asi dvě desítky děl: písně, mužské sbory Modlitba na Řípu na slova Jaroslava Vrchlického a Mých písní peruť na Heineho verše, klavírní trio, České tance a další skladby pro klavír. Pamětní deska na staré škole v Hilmarově ulici ho nazývá vnukem Františka Matěje Hilmara. Ve skutečnosti mu byl nevlastním vnukem, protože otcovou první ženou byla Hilmarova dcera Aloisie.