Cukrovar

Kdo přijede do Kopidlna vlakem, uvidí kousek od nádraží u trati dvě velká stříbrná sila a vedle nich kancelářskou budovu. Je to všechno, co zbylo z cukrovaru, který víc než sto let určoval rytmus celého města. Každý podzim tu začínala řepná kampaň, ulicemi voněly vařené řízky a cukrovar dával práci desítkám stálých a stovkám sezonních dělníků. Za městem na poli dodnes stojí jeho kotelna s vysokým komínem.

Sladká horečka

Po válce v roce 1866 rostly cukrovary v okolí jako houby po dešti a Kopidlenští nechtěli zůstat pozadu. V roce 1870 založili akciový cukrovar. V čele správního výboru stál ředitel zdejšího velkostatku Karel Čespíro, akcie po dvou stech zlatých koupily velkostatky v Kopidlně a Jičíněvsi, město i místní lidé. Slavnostní výkop byl 17. června 1870. Cihly dodala panská cihelna, ale stroje se musely vozit z nádraží v Ostroměři nebo v Poděbradech, protože železnice do Kopidlna ještě nevedla.

První kampaň začala 17. prosince 1872 a za 44 dní se zpracovalo 37 tisíc metrických centů řepy, tedy asi tolik, kolik pozdější závod zvládl za tři dny. Skončila ztrátou. Na vině byla nezkušenost, hospodářská krize i pád cen cukru. Akcionáři proto rádi prodali své podíly hraběti Ervínu Šlikovi, majiteli kopidlenského panství, a podnik se pak jmenoval Cukrovar Ervína hraběte Šlika v Kopidlně. Hned další kampaň skončila ziskem a cukrovar pak Šlikům vynášel slušné peníze desítky let. Skladatel František Matěj Hilmar mu dokonce věnoval skladbu Zdar kopidlenskému cukrovaru.

Šlechtický cukrovar

Po smrti Ervína Šlika patřil cukrovar jeho vdově Terezii, po její smrti v roce 1916 společnosti, kterou založili hrabě Jindřich Šlik a příbuzní z rodu Thurn-Taxisů. Kopidlno přitom zůstalo jedním z mála šlechtických cukrovarů v Čechách. Většina ostatních tou dobou patřila bankám nebo pěstitelům řepy. Cukrovar byl surovárna: z řepy vyráběl jen surový cukr a ten se vozil rafinovat do Skřivan, Dobrovice a dalších rafinerií. Za kampaň tu vzniklo kolem pěti tisíc tun cukru, po druhé světové válce kolem osmi tisíc.

O řepu se cukrovar musel přetahovat se sousedy v Jičíně, Libáni, Rožďalovicích, Dymokurech, Novém Bydžově a Vysokém Veselí. Na začátku dvacátých let se Kopidlenští báli, že jim část pěstitelů přetáhnou Dymokury, a tak si cukrovar postavil vlastní drážku. Po první světové válce přestavbu cukrovaru řídil montér z pražské strojírny Bernard Číhal. Ředitel František Bauer ho přemluvil, ať v Kopidlně zůstane jako strojmistr, a po něm se o stroje staral jeho syn Karel. Další velká přestavba přišla v letech 1931 a 1932.

Drážka do polí

Dlouho se řepa vozila do cukrovaru na vozech s voly a koňmi a i po otevření železnice jich jezdila asi polovina. To změnila až úzkokolejná řepařská drážka. Na jaře 1922 ji začala stavět pražská firma Köller & Raynal a hrabě prý počítal každou korunu, takže trať se stavěla co nejlaciněji, s prudkými stoupáními a ostrými oblouky. Koncem září 1922 vyjely první vlaky na úseku do Slavhostic a Běchar, o rok později drážka dosáhla Češova a v roce 1927 Žlunic. Měřila přes pětadvacet kilometrů a byla nejdelší řepařkou v Čechách.

Po drážce jezdily malé parní lokomotivy. První dvě s čísly 1 a 2 přišly z pražské Českomoravské-Kolben v srpnu 1922, další cukrovar koupil ze slovenské lesní železnice v Oslanech a ze zrušené vlkavské drážky. Táhly víc než sto vozíků na řepu. Pamětníci vzpomínají na celodenní houkání mašinky a děti si na prázdných vozících hrály, i když to bylo nebezpečné. Po kolejích pak přijíždělo do cukrovaru asi 85 procent řepy. V padesátých letech ale vyšla nákladní auta levněji. Poslední vláček s řepou dojel ze Žlunic 21. prosince 1959, o rok později koleje zmizely a pole se vrátila zemědělcům.

Když Kopidlnem voněl cukr

Kampaň začínala obvykle v první polovině října a končila v prosinci, někdy až po Novém roce. Pamětníci si pamatují vůni vařeného cukru a vyslazených řízků, bláto po celém městě, klapání páternosteru, dým z komína a rachot vápence padajícího do vápenky. Mrlina se kalila odpady z cukrovaru a ryby v ní byly na několik kilometrů omámené. Řepa se do továrny dostávala kanály, kudy ji hnal proud vody, a na skládce ji z vagonů splachovalo vodní dělo. Rekordní byla kampaň 1960/1961, kdy se tu zpracovalo přes 92 tisíc tun řepy a vyrobilo přes 12 tisíc tun cukru. Nejdelší trvala v letech 1981 a 1982 celých 121 dní.

Cukrovar žil i mimo kampaň. Na jeho pozemku vzniklo v roce 1934 fotbalové hřiště Za drahou, dodnes domov FK Kopidlno. Ředitelství přispělo na obnovení křížku mezi cukrovarem a dráhou, při cukrovaru hráli ochotníci a jeho závodní klub v padesátých letech uváděl opery v přírodním divadle v zámeckém parku. Učitelka chemie každý rok vodila děti z kopidlenské školy na exkurzi. Cukrovar stavěl byty pro své zaměstnance a v době národních výborů nabídl dvacet milionů korun na nový vodovod z Batína, který vyřešil dlouholetý nedostatek pitné vody ve městě.

V roce 1945 odjela spolumajitelka, rakouská hraběnka Marietta Weissenwolffová, do Rakouska a cukrovar převzala národní správa. V roce 1947 se z něj stal národní podnik a pak patřil pod Hradecké a nakonec Východočeské cukrovary.

Cukrovar, který se nikdy nerozjel

Naposledy se v Kopidlně vařil cukr na podzim 1983 a na začátku roku 1984 se provoz zastavil. Měla to být jen přestávka na dva tři roky. Na místě starého závodu měl vyrůst velký moderní cukrovar, který by denně zpracoval tři tisíce tun řepy, třikrát víc než ten starý. Protože tehdejší plánování peníze na nové továrny nedávalo, jen na rekonstrukce, musel se stavět jako přestavba starého cukrovaru uprostřed města. Celý se do starého areálu nevešel, a tak kotelna vyrostla za městem a s továrnou ji spojil potrubní most dlouhý skoro dva kilometry. Pro dělníky z Průmstavu se postavila ubytovna, pro budoucí zaměstnance nové sídliště.

Staré budovy se zbouraly, nová stavba začala koncem osmdesátých let a stála přes miliardu tehdejších korun. Byla skoro hotová, když přišel rok 1989. V roce 1992 se cukrovar privatizoval, na dokončení už nebyly peníze a nová technologie se nikdy nerozjela. Místní mu říkali pomník totality. Stroje se postupně odvezly a prodaly a kolem roku 2005 šla k zemi i hlavní provozní budova. Nedokončený cukrovar zkomplikoval život i rodinám volyňských Čechů, které se v roce 1993 přistěhovaly na nové sídliště s nadějí na práci v něm.

Co zbylo

Areál po cukrovaru několikrát změnil majitele. Záměr předělat ho na lihovar na bioetanol z let 2004 a 2005 se neuskutečnil. V roce 2011 areál koupila mlynářská firma GoodMills, v silech skladovala potravinářskou pšenici a chystala tu mlýn, ale ani ten nevznikl a v roce 2017 areál o rozloze 8,5 hektaru se dvěma sily na 16 tisíc tun obilí nabídla k prodeji. Kotelna s komínem za městem do roku 2005 vytápěla část Kopidlna a její čistírna čistila do roku 2013 i odpadní vodu z města. V roce 2014 tu firma Kavalierglass ohlásila stavbu nového cukrovaru, ani ten se ale nepostavil.

Řepa se na Kopidlensku pěstuje dál, jen se vozí do Dobrovice. Ta dnes za necelé tři kampaně zpracuje tolik řepy jako Kopidlno za posledních padesát let svého provozu. Po cukrovaru zůstala v Kopidlně jména a vzpomínky, sila u trati, komín za městem a fotbalové hřiště Za drahou.